Zpátky k rašelině
(s malým výletem na Pálavu)
Rádi se vracíme tam, kde nám bylo dobře.
Fanda byl s námi.
Pálava
Výlet na Pálavu je de facto spontánní rozhodnutí. Jak je to z Vysočiny daleko ani jsme netušíme. Asi dost! Nutně potřebujeme koupit dobré víno. A to je dobrý důvod jet pro ně třeba až do pekel.
Ivča se chce podívat na zříceninu, kterou viděla na kopci. Cesta vede příšerným krpálem lesem přes kameny, výmoly a kořeny. Do toho začíná poprchávat. Ivče to rozhodně nevadí. Jde vzhůru. My za ní klopýtáme, zakopáváme, padáme a kloužeme. Je dusno, nedá se dýchat.
Cestou jsme potkáváme turisty jdoucí dolů. „Jdete nahoru? To vám nezávidíme. Je to hrozně daleko.“
Vyfuněli jsme k tý středověký hromadě šutrů z posledními silami a čumíme jak malí. Do hajzlu! Pokladna je tady nahoře. Vono s platí? Ouíííí!!
Bůh je milostivý. Právě slečně pokladní končí pracovní doba. Franta chce mermomocí platit za vstupenky. Pár nekompromisně uštědřených argumentů jej posílá jinam. Na nějakou dobu dává pokoj.
Výhled slušný.
Ivča se ve světě, jako třeba Morava, neztratí. Tož, aby nééé!
Kdo řídí a nesmí pít?
Hádej kdo?
Dali jsme si do těla. Ale nelitujeme, stálo to za to.
Byl to dlouhý a náročný den. Je potřeba si trochu vydechnout. Třeba u karet.
Konečně!
Půjdu brát rašelinovou koupel. Jsem po celém dni rozlámaná, zpocená a špinavá
„Koupel vytváří velmi konkrétní místo a čas pro socializaci. Je to prostor, v němž člověk vystavuje sám sebe – doslova vysvlečeného donaha – a kde komunikuje sám se sebou, se svým tělem a se svou intimitou.
Nachází se tak v čase a prostoru, jaký nemá v našich každodenních sociálních interakcích obdobu.“
Pssst…, ani muk!
