Lesní mlýn nebyl mlýn na obilí. Nic nemlel. Byl to katr, který pohánělo vodní kolo. Řezal klády na fošny, prkna a trámy. Poslední dřevař byl devadesáti dvou letý děda. Celý život v něm bydlel a až do své smrti pracoval. Když zemřel. Katr začal chátrat a chátrá, zatím, dál.

Slunce pomalu zapadá a les nabízí úžasnou atmosféru. Ticho, klid, pohodu. Ticho je tak intenzivní, že uši skoro bolí.

Starý katr mě láká k noční návštěvě. Měsíc umocňuje tajemnou atmosféru a zvědavost je silnější než strach. Beru Majdu, baterku – čelovku, sevřu půlky a statečně jdu.

Uvnitř je ticho. Jakoby si „starý dřevař“, odskočil do vesnice na jedno pivko a brzy se vrátí. Po setmění je vše ještě tajemnější. Stojím tiše uvnitř. Nasávám atmosféru. Pod nohama mi vrže stará dřevěná podlaha, okolo je tma jak v řiti, jen světlo čelovky tvoří na zdech bizarní stíny. Majda si čichá okolo. Je jí všechno jedno. Najednou mě přepadává silný pocit, že tu nejsem sám.

Opuštěný katr v noci působí děsivě. Snad se neposeru. Dyť sem „muskej“! Mrtvý „dřevař“, který zde pracoval, hrůzu nenahání. Je sice trochu zvláštní, vypadá divně a moc nemluví, ale jinak je docela milý.